Jak jsem utekl

Byl krásný slunečný den, když se páníčci rozhodli, že mě vezmou na procházku přes pole, kudy jsme chodili spolu velmi často, protože u babičky Uschi, jak říkáme tátově mamince, se ani nikam jinam jít nedá, snad kromě lesa, ale dnes jsme se vypravili přes pole a zpět.                                                                              Přišel den mé odplaty za cvičák, řekl jsem si, když mi sundali vodítko, aby mne nechali proběhnout a očuchat smsky, které mi tam tamnější kamarádi zanechali. Nicméně rozhodl jsem se zpočátku dělat jako nic a uposlechnout na slovo, co přikážou. Pomsta bude o to sladší, pokud budou věřit, že mě mají pod kontrolou.                                                                                                    A když už se blížil konec pole a měli jsme se otočit a jít zpátky, najednou jsem se rozběhl, proběhl jsem mezi balíky nahromaděné slámy a hup do lesa. „A teď ať si klidně křičí.“ řekl jsem si. A už jsem taky z dálky slyšel „Jendo, ke mně!“ „Jeníčku, zpátky!“ „Jeníku, k noze!“ „A já na Vás dlabu.“ smál jsem se v duchu a jal se prozkoumávat les do kterého jsem zaběhl.                                V lese bylo šero a hustě vysázené stromy ho dělaly ještě temnější, jen úzký proužek paprsků slunce se občas prodral jehličím a mezi listy listnáčů. Volání na chvíli utichlo a já se vyděsil. Snad neodešli!? Snad se neotočili a nešli zpátky, vždyť by mě tu přece nenechali! Sevřelo se mi hrdlo a najednou mi bylo jasný, že netrefím domů. Vždyť nemám podle jaké stopy jít...                 Ticho protnul tátův pronikavý hlas: „Jendo!“ Vystřelil jsem jako šíp a moje identifikační s očkovací známkou o sebe zvonily tak, že tátovi muselo být hned jasné, že běžím k němu po hlase. Proto ještě několikrát zavolal.                                                            Doběhl jsem k němu celý udýchaný, vždyť, co kdyby mě v tom lese opravdu nechali samotného? Co kdyby mě už nechtěli a rozmysleli si moji adopci?                                                  Nemusím Vám snad vyprávět, že můj výlet skončil vyprášeným kožíškem od tátovy i máminy ruky. Ach jo, potrestal jsem zas jen sám sebe. Ale nebojte se, já to vypiluju.