Jak jsem se zabydlel

Sotva jsme otevřeli dveře sprásknul jsem tlapky. „ Tak tohle je můj nový domov,“ pomyslel jsem si a hned jsem si ho začal podepisovat. Pohovka je moje, ten koberec taky, a židli mi taky brát nesmí…                                                                                                                „ Jéééé, on čůrá! Rychle ho vezmi ven! “ všiml si mých podpisů první táta. Mamka mě dala rychle na vodítko a vyběhla se mnou ze dveří. A tak jsem zase stál venku v tom bílém studeném sněhu a nevěděl jsem, co se vlastně po mě chce. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, jak až přijdu domů musím udělat bobek na ten krásnej, červenej koberec. Držel jsem to ze všech sil a povedlo se. „ Tak jsi se hezky vyvenčil a půjdeme domů,“ řekla maminka.                               Přišli jsme domů a já běžel hned na ten krásný vysněný koberec. „ Jééé, on kaká! “ vykřikla máma. „ No jasně, že kakám,“ pomyslel jsem si, „ to je údivu, pořídí si štěně a nevědí, že kaká a čůrá. “ „ To nesmíš! “ No fuj, ona mi do toho namočila čumáček. „ Fuj je to! “ řekla důrazně.  „ No to vím taky, tak proč to děláš? “ pomyslel jsem si. Sebrala můj pracně vyrobený výtvor a odnesla ho pryč.                                                                                                                       A pak jsem si toho všimnul! „ Moje loužičky! Kam zmizely moje loužičky? On mi je utřel, usušil! Moje dílo! Moje velkolepé dílo, a všechno je zničeno! “ Bolestně jsem zakvičel. „ Copak, copak, Jeníčku? “ ozvala se maminka. „ Vždyť mi jsme Ti zapomněli dát vodu a jídlo, viď? “ A hned donesla mističky naplněné granulkami a vodou. „ A co ty loužičky, za to se neomluvíte? “ zakníkal jsem zkroušeně. Ale asi mi nerozuměla, protože mě jen postrčila blíž k mističkám. „ Tady, vidíš? Papů! “                                                           Ochutnal jsem na smířenou, že se na ně za ty loužičky už nezlobím. Mňam, to byla dobrota. A pak mi ukázali, kde mám pelíšek. Posadili mě do něj a řekli mi, že tam budu spinkat a hrát si. Dali mi pískáčky na hraní a hladili mě, což bylo moooc příjemné.                                                                                                     Hráli jsme si celý den a i večer se obešel bez problémů. Ale co to? Myslel jsem si, že si lehnou ke mně do pelíšku a oni místo toho vylezli na takovou velikou věc a chystali se spát. „ Ne, nechoďte pryč! “ kníknul jsem. „ V útulku taky chodili pryč a já se tam bál! Jsem jenom malé štěndo. “ A už jsem se opíral předními packami o horní část té měkké kostky, které říkali postel. „ Ňaf, ňaf, kník…“                                                                                                                      „ Mamko, dáme ho k nám? Asi se bojí. Všechno je to pro něj ještě nové. “ Tatínek věděl jak na maminku, takže to pro tentokrát dovolila, ale já už věděl, že mě odtud nikdo nedostane a můj pelíšek zůstane neobsazený.