Jak jsem našel domov

V útulku jsem strávil několik dní a už jsem si pomalu začal zvykat na tety a strejdy, když v tom se tu objevili ti dva. Vůbec si nebyli jistí a vypadali rozpačitě.                                                     Zeptali se, jestli si mě mohou prohlédnout a teta otevřela moji místnůstku a vzala mě do náruče. Okamžitě jsem se po ní začal drápat nahoru. Moc často si mě tam do náruče nebrali. „ Je trochu hyperaktivní, “ řekla. „ Mohu si ho pochovat? “ zeptala se ta paní a byl jsem jí předán do náruče. Hned jsem se k ní stulil. „ Tak co myslíš? “ otočila se na muže vedle ní. „ Vezmeme si ho? “ „ Vezmeme. “ souhlasil.                                                                                        A pak se vypisovaly nějaké papíry a já se musel ukázat ze všech stran, aby teta mým adoptivním lidským rodičům vysvětlila, že mám nemocnou kůži a jak se o mě mají starat. Pořádně jsem si je prohlídnul.                                                                                                      Můj nový táta má dvě nohy a dva klacky, které si přidržuje přeními packami. Říká se jim berle. Chodí hrozně pomalu. Koukal jsem, že má taky problémy s kůží a tak si myslím, že si mě rychle oblíbí. Navíc moje nová maminka říká, že se jmenuji stejně jako on.                                                                                                            Maminka je silná a statná. Na její hrudi jsem cítil jak jí buší srdíčko radostí, že mě našli a můžou si mě odnést domů. Myslím, že bude taky moc príma.                                                                             No a už mě odnášeli pryč, do takové modré plechovky, kde bylo teploučko, ale trochu hlučno. Maminka si mě vzala na klín a já viděl jak se útulek utíká někam dozadu a pryč a pryč… pak jsem se díval z okénka a stromy kolem silnice taky utíkaly pryč, někam dozadu. Moji noví rodiče mi vysvětlovali, že jedeme autem vybrat pelíšek, mističky, jídlo a oblečky pro mě. Jsem jejich první štěňátko.                                                                                                       Když auto zastavilo, šli jsme se podívat do velkého domu a vybrali jsme věci pro mě. Byl jsem v sedmém nebi. Tak oni to opravdu myslí vážně! Budu jejich štěňátko!                                                        Opět jsme nasedli do auta. Vystoupili a nechali mě samotného. Ach ne! Strachy jsem se počůral a pokakal. Ale oni se za chvilku vrátili a přinesli dobrůtku. Nezlobili se, i když jsem se bál, že se zlobit budou. Všechno uklidili a jelo se domů.