Jak jsem byl poprvé sám doma

Uplynulo pár dnů od mého zabydlení a musím říct, že jsem se na nové prostředí adaptoval celkem rychle. Kdo by se taky hned nenadchl, když má denně nejen plnou mističku granulek, ale sem tam upadne také masíčko z talíře páníčků a sem tam se najde i nějaký ten pamlsek.                                                                Jezdil jsem pravidelně s mamkou a s taťkou, podle toho, jak měla služby v nemocnici a držel jsem se jí jako klíště, abych ji ukázal, že bez ní to doma prostě není ono a že se s tátou nudím, protože pořád jen ťuká tlapkama do stolu na takovou desku a kouká před sebe na takovou placku, které se říká monitor.                               Je fakt, že sem tam mi i něco dobrého hodí a chodí se mnou ven, ale to je tak všechno. Do hry, aby ho člověk nutil. A nedávno mi provedl pěknou lumpárnu. Nechal mě doma úplně samotného.                                                                             Nejprve se chystal pryč a já si jako vždycky stoupl ke dveřím, že půjdu s ním ven. Ale on mi řekl: „Jeníčku, musím na rehabilitaci, budeš tu teď hodinku sám. Buď hodný kluk, pojď sem, sedni a zůstaň.“ Koukal jsem jak spadlej z višně. On mě tu snad vážně nechá. „Kník, kník, kník,“ což znamená v našem překladu: „Nechoď pryč, mám strach.“ Ale táta jen zavřel dveře a už jsem jen slyšel, jak jeho rychlé kroky a dunění berlí zaniká. Pak bouchly venkovní dveře a byl pryč.                                               Ještě několikrát jsem zkusil zakníkat a zavolat o pomoc. Leč moje zoufalé volání nebylo nikým vyslyšeno a tak jsem se schoulil do klubíčka a čekal. Klepal jsem se strachem, jestli se pro mne opravdu vrátí a přemýšlel jsem o tom, jestli těmhle dvounohým tvorům vůbec mohu věřit, když mě už jednou jedni z nich vyhodili.                                                                                     Ani netuším jak dlouho jsem takhle přemýšlel. V hlavičce se mi honilo spousta toho příjemného, co jsem s těmito dvěma lidičkama zažil a říkal jsem si, že jestli mě tu nechali a nepříjdou, že už nikdy k nikomu nepůjdu a nebudu už nikomu z jejich rasy věřit.                                                                  Najednou zarachotil v zámku klíč. Byl to táta. Tak mě tu přece jen nenechal! Rozběhl jsem se, skočil mu do náruče a olízl mu tvář. „Tak a jdeme ven.“ řekl taťka. Dal si mě na vodítko a šli jsme...